VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Reflex: Gastronaut III – muzeum, či pub?
2009-08-06, Text: Pavel Maurer, Foto: profimedia.CZ

Návštěva turistických světových trháků se začíná stávat velmi náročným lovem, komplikovaným logistickým a organizačním problémem, který je třeba řešit se značným časovým předstihem a velkou dávkou trpělivosti.

Kouzlo místních hospůdek a restaurací bývá neopakovatelnéBláhově se sebeuspokojuji, že již nejsem ochoten nikdy více přistoupit na nabídky cestovních kanceláří, které organizují programy totálních šílenců a nenasytných památkožroutů! Například v jednom jediném dnu: návštěvu pyramid v Gíze, Národního muzea faraónů v Káhiře, pouštní sfi ngu, muzeum výroby papyru a typický egyptský oběd, kde vám zaručeně dají sníst všechny zbytky, co odpadly z talířů předešlého rychloautobusu. Stejně vás zase nachytají! Zvláštní je, že samotný oběd trvá ze všech atrakcí nejdéle. Ne snad proto, že by byl tak dobrý, důležitý nebo tak typický, ale proto, že si při něm nejspíš vaši průvodci nejvíce přijdou na své. Ve chvíli, když srovnám striktně cestovkou přidělených 40 minut na tryskové oběhnutí pyramid – tedy jednoho ze sedmi divů světa, kvůli němuž jsem sem hlavně táhl svou dceru i sebe – a oproti tomu nekonečné dvě a půl hodiny u egyptského švédského stolu, kde je pro Evropana polovina delikates na hranici přijatelné chuti a mnohdy i poživatelnosti. To bych fakt vraždil! A v tom to je – že vám vlastně všichni nakonec nějakou fintou podstrčí to, o co jste vůbec nestáli! 

V San Gimignanu vám laskavě dovolí vyšlapat stovky schodů na nejvyšší a nejzajímavější kamennou věž (po čemž většina turistů touží), ale pouze pod podmínkou, že si koupíte vstupenku na celkovou prohlídku muzea a dalších atrakcí, které vlastně nikoho moc nezajímají. Abyste nemuseli bukovat tři měsíce dopředu Poslední večeři páně od Leonarda da Vinci v Miláně, musíte si koupit poměrně nudnou projížďku autobusem, trvající tři hodiny. Jenže všichni chtějí hlavně tu „Večeři“, že? Ta ale samotná není k mání. Nebo si to musíte rozmyslet měsíce dopředu! Vyšlapat nahoru na šikmou věž v Pise je také na čtyřhodinovou čekačku, Michelangelův David v galerii Uffi zi ve Florencii – tam si aspoň můžete prohlédnout neméně krásnou kopii na náměstí. Galerie – pařížský Louvre má prý asi 42 km, fronta dovnitř trvá několik hodin a pochybuji, že by některý návštěvník pak ještě ušel jen pouhou třetinu z celého prostoru ... Je to potíž. Dobré restaurace mají také čekačku, ale je jich díky bohu mnohem víc, co jsou k mání téměř okamžitě! Proč to vlastně píšu, když v této rubrice to má být o jídle? No protože chci veřejně oznámit, že až na ty úmorné, nekonečné a tolikrát fotografované památky defi nitivně rezignujete jako já, doporučuji poznat navštívenou zemi a její národ dalším smyslem – chutí a čichem. Věnujte svůj čas tomu, že budete jako já pro své blízké smažící se na bílých kamenech opevnění Dubrovníku v mezičase vyhledávat útulné hospůdky, café, čajovny a osvěžovny, jež kupodivu často bývají blízko hlavním trasám, v zákoutích, nenápadné, často nepatrně omšelé, ale hlavně ne na přímý dohled pamětihodnostem. Přátelé vám budou vděčni, budou okouzleni, že jste našel cenově přijatelnou oázu pro jejich zemdlené oči unavené z hledáčků fotoaparátů, a možná vám budou trochu závidět, že si jen tak sedíte, popíjíte studené bílé vínečko a vůbec vám nevadí, že nemáte fotku kostela, který je ve všech přístrojích víceméně stejný, ale místo toho máte historku s panem hostinským, jenž si celou vaši partičku natolik oblíbil, že vás při placení pozve na svůj účet na panáka. 

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
Dobré jídlo je jako dobrý sex – čím více se vám ho dostává, tím více si ho žádáte.
Gael Greenová
Top
English