VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Glosa: Jíst zdravě neznamená jen konzumovat kvalitní potraviny
2013-07-13, Text: Pavel Maurer
Jedna z věcí, které v našem životě často chybí, je velká bolest a velký strach. Proto dnes tolik lidí vyhledává extrémní sporty.

Obchází mě hrůza, když vidím, jak někdo skáče bungee jumping z 50metrového mostu, když se extrémní cyklisté řítí samospádem po smrtící stezce plné kamenů a když amatéři na raftu sjíždějí nejdivočejší vodopády řeky Zambezi. Jsou mi proti srsti panenské sjezdy ledovců nebo potápění pod antarktickým ledem bez dýchacích přístrojů.

Myslím, že extrémy vznikají hlavně z toho, že nám chybí opravdový strach. Naši „pračlověčí“ předkové museli každé ráno vyběhnout z jeskyně s nějakým směšným kopím a neohroženě vstoupit do divočiny, aby ulovili mamuta. Jenže v té chvíli byli i oni sami lovnou kořistí. Všichni se museli mít setsakramentsky na pozoru.

Ať mi nikdo netvrdí, že pračlověk neměl strach. Určitě měl. Měl strach ze zvířat i z jiných kmenů. Měl strach, že nic neuloví a zemře hladem. Musel mít strach, že si zlomí nohu a bude mrzák, kterého sežerou hyeny.

Strach je v našich genech doposud. Jenže už je méně důvodů se bát. Máme pořád něco k jídlu v lednici, nemusíme lovit. Když dostaneme angínu, spolykáme antibiotika, v autě máme deset airbagů. A když nám nefunguje nějaký orgán, většinou transplantují náhradní. Nicméně naše potřeba umělého adrenalinu stoupá.

Proto vyhledáváme nepřirozená nebezpečí – lezeme bez přípravy na Mount Everest, řítíme se na motorce a necháváme si odsávat přebytečné tuky z těla. Máme pocit, že jsme pány tvorstva a můžeme všechno.

Když se přecpáváme jídlem, je to vlastně v jistém slova smyslu extrémní sport. Většina hrdinů této trapné gastronomické disciplíny však nejsou šlachovití a opálení surfaři a kaskadéři, ale spíše tvarohovití a zpocení tlouštíci. Naše civilizační pohodlí bohužel produkuje zástupy nešťastníků bojujících s obezitou, která vznikla ze zbytečného přežírání a nedostatku pohybu.

Jen si sami upřímně položme ruku na srdce a pak na břicho. Kolikrát si přidáme na talíř ne z hladu, ale proto, že nám chutná? Kolikrát nám číšník v restauraci vnutí dezert, aby udělal kšeft, a my neodoláme? Kolikrát chroupáme nějaké nesmyslné, nepotřebné a nezdravé křupky, rozvaleni u televizní obrazovky, namísto večerní procházky?

Jíst zdravě totiž neznamená jen konzumovat kvalitní potraviny, ale jíst hlavně s mírou. Moje babička, prostá moravská žena, mi vždy říkala: „Jez do polosyta a pij do polopita.“ Věřte mi, že dělám, co můžu, ale sami uznejte, že dozlatova propečené husičce s červeným a bílým zelím se dá někdy těžko odolat. 

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
Copak jestli je to zdravý, na to lidi kašlou, lidi mají rádi, když je to hlavně dobrý, pak řešej až, jestli je to zdravý…
Zdeněk Pohlreich
Top
English