VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Reflex: Hlavně nedávat jména
2010-04-15, Text: Pavel Maurer, Foto: Pavel Maurer

Švagr z Veselíčka s mou sestrou a synovcem připravili ke slavnostnímu velikonočnímu obědu v česneku nakládaného „zlého berana Ulrika, který během svého života v nestřeženém okamžiku vždy každého na zahradě potrkal“. (viz Děti z Bullerbynu)

Amoletka a ty druhé
Ovce z moravského VeselíčkaŽádný hospodář nemá rád, když se vyslovují jména zvířat, jež se právě nacházejí na talíři. Švagra je mi obzvláště líto. Nekárá nás za naše trapné žerty, ale velmi trpí, odvrací hlavu od stolu a myslím, že mu i přestává chutnat. Jeho pět ovcí, které celá rodina miluje, má totiž vždy nějaké jméno. Děti okamžitě po narození všem miloučkým jehňátkům začnou říkat Amoletka, Anička a tak všelijak. On jim však jméno zásadně nikdy nedává, protože ví, oč bude pro něj těžší, až se ovčí osud naplní. Stráví s nimi totiž nejvíce času. On denně vstává v pět hodin, a ještě než odejde do práce, tak je nakrmí a postará se o ně s pečlivostí své profese odborníka v oblasti laserové optiky. On je osobně zodpovědný, že mají ten nejčistší chlívek, co jsem kdy viděl, že mají stálý přísun krmení, že jediná slupka od brambor nepřijde v domácnosti nazmar a že čerstvá travička, ztvrdlé, pečlivě vysušené pečivo, jablíčka a další lahůdky jsou stále k mání. Jeho jehněčí má superiorní kvalitu!

Dokonce i porážka proběhne tak rychle, že ovce ani nezpozoruje přítomnost profesionálního řezníka, takže se ani nestačí začít bát. Cyklus jejího života a smrti proběhne správně, přirozeně, v pohodě, bez perzekuce, jen snad, že ji občas prožene nějaký pes od souseda. Maso je proto tak dobré, protože ovčí život byl dobrý. Nevěřte však, že je laciné, protože domácí.

Nejdražší skopové
Před deseti lety poblíž Londýna jsem objednával jehněčí a číšník se zeptal: „A jaké chcete?“ Já se v té chvíli tvářil značně východoevropsky, tedy vyjeveně, takže on s lehce ohrnutým horním rtem pokračoval: „Přejete si jehněčí novozélandské, anglické, nebo z Walesu?“ To jsem byl úplně hotový! Namátkou jsem se rozhodl, že když jsem v Anglii, dám si místní, aniž jsem tehdy tušil, že jsem se strefil do cenového středu. Nejdražší totiž bylo z Walesu a nejlevnější – světe, div se – to, které muselo urazit tisíce kilometrů ze vzdáleného Nového Zélandu.

V Británii, kde jsou na jehněčí fakt experti, totiž velmi řeší, kde se ovce pásly, jak žily, čím byly krmeny. A to vše chuťově a cenově dokáží velmi jednoznačně rozlišit. Když si vybavím, kolik práce, péče, lásky a osobního nasazení věnuje moje moravská část rodiny svým několika (pojmenovaným) ovečkám, myslím, že bych se ve Spojeném království za tuto bezkonkurenční kvalitu nedoplatil.

Přesná identifikace našeho jídelníčku, životopisy zvířat, používání chemikálií či jiných umělých modifikátorů růstu a výnosu – to vše začíná totiž být stále důležitější pro všechny, kdo chtějí vědět, čím devastují svá břicha.

Méně, ale lépe
Je to opravdu tak drahé? Nebo je to pouze jistý druh investice, kterou se nemusel zabývat můj strýc Vojtěch, kterému bude za týden devadesát sedm, nebo babička Anna, jež se těšila skvělé kondici do osmaosmdesáti let? Generace, která zažila strádání dvou světových válek, je, zdá se, velmi odolná. Její jídelníček jednoduchý. Ale my bychom se starat měli, protože my jsme ještě zdaleka nezpracovali ten šílený nápor nadvýroby, nadspotřeby a nekvality na úkor kvantity. Měli bychom vyžadovat méně širokou nabídku, ale přesnější identifikaci toho, co jíme. A to něco stojí!

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
Pospěš si s prací, nikoli s jídlem.
Čínské přísloví
Top
English