VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Reflex: Maloměstský lyžařský areál
2009-03-13, Text: Pavel Maurer, Foto: ARCHIV

AŤ CHCÍPNE!

Určitě znáte ten otřepaný vtip, jak přijde sedlák do nebe a Bůh mu nabídne splnit jeho nejvroucnější přání. Nejvíc ho trápí, že mu chcípla koza, jenže jeho posledním přáním kupodivu není nová koza, ale chce, aby sousedovi chcípla taky! Tak na ten vtip jsem si vzpomněl před týdnem na Šumavě, když jsme si s rodinou našli jeden z těch několika málo zdejších kopečků ke sjezdovému lyžování. Na to, jak je ten kopec v Nových Hutích malý, podařilo se tam umístit tři minivleky, které využívají každého metru nevelké sjezdovky. Sjedete ji za necelou minutu. Jenže ouha! Když přejedete na druhý vlek – což znamená zatočit lyžemi nepatrně o pár stupňů nebo prostě traverzovat asi 50–100m – nastává deziluze: už vás nikdo nevyveze nahoru, protože se všude platí zvlášť! Kdo by si takového detailu všiml v době, kdy si na horách kupujete permanentku automaticky na několik desítek i stovek kilometrů sjezdovek najednou? Vůbec si nedokážu představit, že v nedalekém Rakousku budu platit na každém krcálku zvláštní vstupenku jen proto, že se vlastníci jednoho paloučku prostě nedokážou dohodnout tak, aby vyšli vstříc lyžařům? Trpí mylným dojmem, že když jeden vydělá, ten druhý nutně musí prodělat. Ta naše typická „plochá středoevropská noha“! A tak na malém, romantickém, ale z lyžařského hlediska poměrně směšném kopečku dělají svůj zásadní „pošumavský business“ tři vlekaři, již se nejspíš vzájemně nenávidí a nedomluví a kvůli tomu trpí nešťastníci cestující za odpočinkem, kteří se sem pravděpodobně již nikdy nevrátí nebo se transformují raději na běžkaře. Tolik mi ta krátkozraká sněhová závist připomíná internetové hodnotitele nejlepších a nejzajímavějších restaurantů. Asi 300–400 těchto kousků musí každoročně vynulovat můj „security počítačový IT“, protože přesně v duchu zmíněného vtipu se všichni seriózně zaregistrují jako nezávislí hodnotitelé a pak okamžitě a bez uzardění udělí své restauraci „na férovku“ jedničku a sousedovi samé pětky: „Ať chcípne!“


Koláč jako od tří sjezdovek

Stejně jako ti pošumavští prozíraví obchodníci si tito bláhoví restauratéři myslí, že když nebude konkurence, tak na tom budou lépe. Asi jim ještě nedocvaklo, že obchod dělá další obchod, že naproti jedné dobré hospodě se uživí další dvě dobré hospody, že jeden kopec se třemi vleky, třemi pokladnami, třemi pokladními, třemi bufety a třemi rolbami je totální plýtvání zlovůle a zabedněnosti. Stejně tak, když přijdete do oblasti Kolkovny (Praha 1) a můžete si na jednom pidináměstíčku vybrat mezi plzeňskou hospodou, asijskou luxusní kuchyní, mondénním café, italským bistrem a čtyřmi nóbl mezinárodními a rybími restauracemi, arabským bufáčem a nonstop nálevnou – tak ono to kupodivu funguje.

 

NA KOLÁČ ANO

Lidi se jen hrnou, protože všichni vědí, že si nakonec něco vyberou, že se prostě chytí a že vše je na dosah a jednoduché. Jednoduché. Jak je to slovo „jednoduché“ jednoduché, že? A jak je pro někoho nepřekonatelně těžké! U těch tří nešťastných separatistických minisjezdovek se zvláštní platební morálkou jsem si dal místo sportu borůvkový koláč, štrúdl a perník, vše evidentně domácí a dobré, pochutnal jsem si. Na buchty přijedu kdykoli, lyžovat už nikdy!

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
Kdo chce dobře jíst, nesmí urazit kuchaře.
Čínské přísloví
Top
English