VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Reflex: Naučit se říkat ne!
2009-10-29, Text: Pavel Maurer, Foto: archiv autora

Jméno hospody vždycky neprozradí, co nabízí k jídlu a pití. Tyhle dvě alespoň nic nepředstírají.„Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu ... Knedlíky se zelím, se zelím kyselým? To koukáte?“ Ne, fakt neměl. Ale byl jsem celý den tak trochu za prase. K snídani jsem vypil tři kávičky a zakousl pár tabulek čokolády, což nikdy nedělám. Před pozdním obědem jsem při parkování odřel cizí auto, zničil si blatník a úplně vypadlý z formy jsem totálním omylem vstoupil do čínské restaurace na Národní třídě (kterou mi kdysi někdo doporučil). Dal jsem si jídlo s romantickým jménem „Mravenci lezou na strom“ (hovězí s pálivými nudlemi). Abych si spravil náladu. Lezl jsem však na stromy málem sám! Než jsem tu hrůzu z jedné třetiny snědl, vyzvídal jsem na obstojně česky hovořící Číňance, co to s těmi mravenci znamená? „Nic,“ odtušila. „Co znamená po vašem slovo – guláš?“ Řekl jsem, zaskočen její břitkostí, že guláš asi neznamená nic jiného než ten guláš. „No, tak to je s těmi mravenci to samý,“ pravila bez mrknutí brvy s jemným přízvukem a připsala mi na účet rýži navíc, kterou ovšem už nepřinesla. Pak jsem se dočetl, že v podniku vaří nejlepší s’čchuanský kuchař na světě, a definitivně se rozhodl, že už nikdy nepřijdu. Tlačilo mne břicho, tak jsem si dal za rohem hořký čaj, černého šviháka a (třírmutové) pivo. A večeře? Skoro nikdy si nedávám tatarák v podniku, kde to stoprocentně neznám. Navíc patřím do generace, co si pamatuje, že za totality bylo v Praze jen několik málo restaurací, kde bylo ze záhadných důvodů tolerováno toto zapovězené jídlo. Chodilo se na ně tajně, nebylo psáno na jídelním lístku, bylo jako svátost a o šílených krávách jsme neměli nikdo ani potuchy. Možná ještě nezešílely. Tak já si v ten bláznivý den dal ještě tatarák na miniaturních topinkách a strašně mi chutnal a pak jsem přišel domů a vypil dvě dvanáctileté rakije Slivenská perla, co mi dovezl synovec z Bulharska a nikdo to u nás nechce pít. Pak jsem si dal černý rohlík se slaným máslem a s vynikajícím řeckým kozo- ovčím sýrem. Nechci nikoho unavovat historkami, ale já jsem tomu břichu dal pěkně zabrat. Schválně, co vydržím! Hlavou mi běžely prapodivné názvy některých podniků: U suché dásně, U vystřelenýho voka, Techtle – mechtle, U chcípáka atd., zrovna u zmíněných je to celkem na férovku, víte, na čem zhruba jste, ale ostatní podniky vás mnohdy lákají svým jménem, nápisy na tabulích, co mají dobrého, ale jak nikdy poctivě neřeknou, jaké to vlastně ve skutečnosti bude. Proč mne pořád někdo lakuje? Proč číšník, když se zeptám, zda je ryba zachlazená, tak kývne nadšeně hlavou, a když se v další vteřině zeptám: „Tak je tedy mražená, že?“ – tak opět nadšeně kývá. Co s tím? Pořád se mi vrací, jak jeden z našich největších Čechů, Miloš Forman, řekl ve svých vzpomínkách, že klíčem k jeho úspěchu bylo: „Naučit se říkat NE!“ ... i na ty nejlákavější nabídky. Člověk si zachová čistou hlavu a udělá nakonec to, co opravdu udělat chce. A pak natočil skvělý film Hair. S jídlem je to podobně. Člověk se musí naučit odmítat i ta nejpřitažlivější sousta, pokud ví, co opravdu chce.

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
Buď je otevírání vína a jeho pití obřadem, blažeností anebo není ničím.
Miroslav Horníček
Top
English