VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Reflex: Nepovolená restaurace!?
2009-08-20, Text: Pavel Maurer, Foto: Pavel Maurer

 V gastronomickém disentu se jí výtečně. Utajené hospody jsou ve Vídni, v Berlíně a jedna i v Praze na Vinohradech. Servíruje se v nich, co je navařeno. Není ale snadné dostat se dovnitř. Svoje hosty si majitelé těchto restaurací pečlivě vybírají.

Vstup do tajné restaurace v Neapoli, o které ovšem všichni vyvolení vědíV Praze se prý tajně jí. A prý tam mají často mnohem víc než obyčejná běžná jídla! Před čtyřmi lety se to jmenovalo U jednoho pokoje, a když jste do nenápadného bytu na Vinohradech v Praze 2 vstoupili, uvítal vás štíhlý francouzský šéfkuchař v bílém rondonu a úzkou předsíní vás zavedl do jídelny. Cizinci tomu říkají „underground dining“, já jsem slovo underground měl za komunistů vždy spojeno spíše s The Plastic People of the Universe nebo když ve sklepě ve Vítězné ulici nám Jazzová sekce tajně pouštěla The Wall a taky Lovce jelenů s Robertem De Nirem a my měli spiklenecký pocit, že provádíme něco zakázaného. Ale nyní je tady nový disent – gastronomie. No to tedy zírám! Soukromé domácí (asi nepovolené) restaurace po vašem zatelefonování či SMS objednávce samy zváží, zdali dostanete adresu a pozvání dovnitř. Většinou jsou rozměrem velmi malé a meníčko evidentně nerozhodujete vy, ale co je vařeno – to se jí. Nebojte, tam se nekonzumují lidé ani „srnčí s obojkem“, ale vaří tam často kuchaři, co si ještě neotevřeli vlastní podnik a mají to nejspíš jako kšeft a také trénink. Tajné hospody jsou ve Vídni, v Berlíně a jedna prý i v Praze. Bože, jak krásně se jmenují ty zapovězené podzemní restauranty: Tajná večeře v Hongkongu, První vpravo v Kodani, Skrytá tržnice v Montrealu (má otevřeno jen ve čtvrtek a v pátek na večeři pro devět osob, které ochutnávají nebývalé ingredience), Sólo pro dva v Itálii, Diskrétní kuchyně v Buenos Aires či Bistro Inkognito v USA. Je jich ještě spousta, ale přece vám to tady všechno nevyslepičím? Přiznávám, že jsem v jedné byl, ale vlastně mi ani nedošlo, že jde o ilegální oběd. Potloukal jsem se před rokem s kamarádem T. K. po Neapoli a na trhu s rybami se on zkušeně, leč ledabyle zeptal trhovce, kde jako se dají ty jeho krásné produkty jíst. Ten na nás zamrkal a chutě nám načmáral na kus novin plánek o tři ulice dál. Tam před neoznačeným vchodem pospával na židli nějaký děda. „Giorno,“ pravil nám a upadla mu cigareta z pusy a my vstoupili do kachlíčkové, umakartové jídelny a protáhli se kolem dvou matrón, co se bystře otáčely v miniaturní kuchyňce se dvěma plotnami. Uvnitř totálně plno, lehce retardovaný „asisyn“ od těch kuchařek nám oznámil, že dnes mají mušličky, rizoto s chobotnicí a rybu, jejíž jméno jsem okamžitě zapomněl. Bez ptaní pak postavil na stůl víno, vodu, sůl a chleba. Jídlo bylo absolutně čerstvé a výtečné. Snědli jsme všechno, a ještě pokukovali po studentech kolem, že si objednali nějaké skvěle vypadající plněné kalamáry. Tak to byl můj neapolský underground, jenž předčil chuťově všechny ostatní regulérní restauranty, a na poměr cena/výkon se mne raději ani neptejte. Začínám pátrat po těch pražských ilegálech.

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
U jídelního stolu je jediné místo, kde se první hodinu nikdy nenudíte.
Anthelme Brillat-Savarin
Top
English