VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Reflex: S jídlem roste chuť!
2010-04-01, Text: Pavel Maurer

Pohltily už vás fast foody, nebo si stále zakládáte na zamřelých čtyřkách, kde ovšem čepují skvělé pivo a buřty s cibulí jsou naložené v pětilitrovkách? Už jste okusili krokodýlí steaky či husí játra „foie gras“ zalitá v hořké čokoládě s chilli papričkami? Trváte i po dvaceti letech změn na české klasice?

Českou kuchyní jsme svět nedobyli, zato u nás se začaly objevovat ty cizí – od thajské přes kambodžskou po sardskouPořád se někdo ptá, jak se v poslední době vyvíjí česká gastronomie. Docela to jde, řekl bych. Přesto, že naše kuchyně v globálním měřítku neznamená prakticky nic, upřímně řečeno, nikdo ji moc nezná ani nevyhledává, není ničím specifická ani výjimečná, přes to všechno si vedeme docela dobře. Jsme první země z Východu, která před dvěma lety získala a letos obhájila ocenění z nejprestižnějších na světě – slavnou hvězdu od francouzského kulinářského průvodce Michelin Guide. Sice ji nepřevzal Čech, ale šéfkuchař italského původu v pražské restauraci světově proslulého zahraničního hotelového řetězce, ovšem každý ví, že chef bez kvalitního českého týmu by sám ničeho nedosáhl. A na to jsme právem hrdi, byť ocenění nepatřilo tzv. české kuchyni.

Místo hřebíků se servírují obří burgeryTěžké hledání
Jenže co je pro nás vlastně charakteristické? Jsme země uprostřed Evropy, takže naši historii vždy ovlivňovali Němci, Židé, Rusové, a najmě pak rakousko-uherská monarchie. V našem – veřejností nejvíce akceptovaném – jídelníčku nacházíme evergreeny středoevropského původu: maďarský guláš, variace na vídeňský řízek (ovšem ne z telecího, ale spíše vepřový či kuřecí), vepřo knedlo zelo, na něž budou Bavoráci stoprocentně přísahat, že je jejich ... A pivo? Co Oktoberfest v Mnichově? Tradice největšího pivního festivalu na světě (koná se již od roku 1810)! Pivo není také tak typické, byť kvalitativně opět vynikající. Co se týká spotřeby – v té jsme byli vždy špička. Dokonce po rozdělení Československa v roce 1992 jsme se definitivně umístili jako nejlepší spotřebitelé piva na hlavu na světě, jelikož do té doby nám to statisticky trochu „kazili“ Slováci, protože oni přece jen dávali přednost kořaličkám a vínku. Pro nás je však mezinárodně jedinečný třeba výraz „pils“ (nebo Pilsner beer) pocházející od slova Plzeň, který propůjčil své jméno všem světovým ležákům! A pak snad už jen svíčková na smetaně je něco, co podle znalců nenajdete v žádné jiné gastronomii na světě. A co španělské ptáčky? Věřte, že o nich ve Španělsku nikdy nikdo nic neslyšel stejně jako o taliánech v Itálii.

Ve stylu Mikoláše Alše a Hard Rock CaféS bublinkami nebo bez
Exotika světových kuchyní do nás začala pozvolna vstupovat, až když jsme se trochu vzpamatovali ze sametové revoluce. Předtím jste například v hlavním městě mohli navštívit pouze tři zahraniční podniky: ruskou Berjozku v Rytířské, Chinu ve Vodičkové ulici a indickou Mayur ve Štěpánské (ta je tam dodnes). Všude bylo posezení na objednávku minimálně čtrnáct dnů dopředu a jednalo se o výjimečný kulinářský zážitek. Nic jiného zvláštního tady totiž nebylo.

Teprve někdy v polovině devadesátých let se poprvé zeptal číšník hostů ve staronové vinárně V zátiší, zda chtějí vodu s bublinkami, nebo bez. Udivené návštěvníky zmátl tím, že si mohou vybrat. Dnes ochutnáte jenom v Praze na čtyřicet nejrozmanitějších kuchyní: thajskou, japonskou, pákistánskou, argentinskou, indonéskou, mexickou, kambodžskou, laoskou, samozřejmě francouzskou a desítky variací na italskou, dokonce i sicilskou nebo sardskou.

Tlustá pizza
Když už jsme u těch Italů, tedy u gastronomie, která zaplavila svou jednoduchostí v podstatě celou planetu, jistě si pamětníci vzpomenou, jak první pizzerie v naší zemi podávaly neskutečně tlusté a více než centimetr a půl vysoké pizzy – jako buchty. Samé těsto, žádná rajčata. Bože, jak jsme to mohli jíst? A mražené rybí prsty – úplná lahůdka! Hranolky jen tak s tatarkou na stojáka v rybím bufetu – kvůli téhle „lahůdce“ se jezdilo přes půl města. Pak samozřejmě vrchol každé noční pařby byl „sameťák“, tedy buřtík grilovaný na desetkrát přepáleném oleji na Václaváku, který jste tam mohli konzumovat třeba ve tři hodiny ráno. To byl „fast food“ raných devadesátých let. Tedy nejen z hlediska rychlosti, ale tehdy ještě neexistovaly podniky, kde vám dají najíst 24 hodin denně.

Starbucks zabral Malostranskou kavárnuTrocha nostalgie
Je to pro mne taková zvláštní, těžko uvěřitelná shoda náhod, že zrovna král všech českých bufetů s příznačným jménem U Rozvařilů padl do oka gigantickému řetězci veleúspěšných kaváren Starbucks. A jako by toho nebylo dost, stejná značka se usadila také v Malostranské kavárně. V místě, kde sedávali Jan Werich, Ema Destinnová či Jan Neruda a další představitelé našeho „národního stříbra“. Dnes tu sice opět voní káva, a ne krevety ze zkrachovalého luxusního podniku Square, ale stejně je duch dávných časů definitivně fuč! Káva dobrá, rozmanitá, nic proti ní, ale romantické příběhy jaksi zmizely.

Pojďme dál – novorenesanční dům U Rotta s freskami podle Mikoláše Alše dnes obhospodařuje Hard Rock Café. Pro ty, kdož jsou tak „arogantní“ a dosud nikde na světě nenavštívili restauraci tohoto slavného konceptu, jichž jsou stovky, vysvětluji na okraj, že se vyznačuje hudebně laděným designem, americkým jídlem (legendární burgery a sendviče), skvělou hudbou, barem napěchovaným kouzelnými dobrotami, obchodem s hardrockově ojíněným oblečením a všude na stěnách můžete obdivovat kostýmy a hudební nástroje světových hvězd. V Praze jsem zaznamenal skvělou obsluhu, fakt milé barmany, atmosféru na jedničku, ale nemohu si v těch patrech nevzpomenout, jak jsme tu s tátou kupovali kladívka a šroubky na váhu. Nostalgie je asi jeden z nejkrásnějších citů, co nám Bůh dal. Jen někdy trochu bolí.

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
Láska je omáčka, která teprve dá každému masu chuť.
Francouzské přísloví
Top
English