VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Reflex: Za trochu jídla šel bych světa kraj
2009-08-27, Text: Pavel Maurer, Foto: Pavel Maurer

První pohled na jídlo může zmást. Nevábný vzhled nemusí znamenat nic. Tedy, abych byl přesný: šel bych světa kraj za trochu dobrého jídla – to mi opravdu stojí za to. A moc mne těší, že nejsem sám. Potkávám stále více lidí, kteří mi říkají, že mají seznam hospůdek a restaurací, kde mají vždy jasno a vychutnávají tam pouze jediné jídlo. Nic jiného si tam nikdy neobjednají, než co mají vyzkoušeno, že tu vaří nejlépe. Žádný další experiment se nekoná. Na svíčkovou k Janičce, na sladkovodní ryby k Petrovi a na biftek ke Kovbojovi. Přísahám, že jsem před lety znal ženu, jež byla schopna po práci sednout do auta a jet na otočku vzdálenost 160 km do Třeboně, aby si na hrázi rybníka Svět dala v restauraci Šupina její místní specialitu – kapří hranolky. Mimochodem se tam chodí dodnes, též do jiných okolních podniků a jejich specifická chuť okouzluje i osoby, kdož o vánocích ohrnují nad klasickou českou rybou nos. Jsou domácí, čerstvé, jedinečné. Pak také znám jednoho hodně zaníceného gourmeta (Dr. L. V.), kterého to občas popadne a jede na přespání 200 km do Brna do restaurace U kastelána, protože menu, co zasílají občas e-mailem, je prostě neodolatelné již na první čtení! Je krásné to kulinářské bláznovství (někdo prostě jede do Brna pouze na Velkou cenu motocyklů, někdo na průmyslový veletrh a někdo holt „jen“ kvůli jídlu)! Díky dlouhodobému tlaku dalšího upřímného obdivovatele dobrého jídla (pana Dr. T. P.) jsem konečně ochutnal jednu z nejlepších koprovek ve vyhlášené šumavské hospůdce Zemance, kterou znají cyklisté a vyznavači domácí kuchyně. Paní majitelová pěstuje pro kuchyni bylinky na zahrádce a pan majitel miluje hlavolamy, takže než uvaří, přistane před každým hostem jiný hlavolam a čekání vám uběhne rychleji. Na opačné části naší země zase připravují U Červinků v podkrkonošské vsi Čistá u Horek nejlepší španělské ptáčky, co jsem kdy okusil. Ale mají toho i více dobrého, o tom vypovídá neustále plné parkoviště, protože většina lyžařů i letních návštěvníků plánuje již tradičně, že příjezd i odjezd do Krkonoš se neobejdou bez této nezbytné zastávky. Na nepřekonatelné lahůdkové párečky se dvěma druhy hořčice, křenem a domácím chlebem stojí za to jít do pražského Café Savoy. Gigantickou a vynikající dršťkovou polévku s parmezánem vaří po „římsko-jugoslávsko-jadransku“ v restauraci Kogo. Díky Bohu, že všude umějí něco. Kamarád technař a talentovaný domácí kuchař (K. B.) mne hnal s celou rodinou asi 170 km od místa poklidné dovolené, abychom ochutnali jakousi záhadnou specialitu – rybí polévku cacciucco (čti kačugo) – něco jako italskou bujabézu (klasická francouzská rybí polévka). Všichni jsme nadávali, bloudili a pak přistálo na talíři – viz foto – něco těžko definovatelného, údajně specialita přístavu Livorno, kde to opravdu umí udělat jen pár podniků (tenhle byl ve slepé, temné ulici, kam bych normálně nevstoupil ani za nic). Nikdo z nás po vizuální obhlídce netušil, že to zblajznem všechno a že si na pažbu svých vidliček uděláme zářez úžasného kulinárního zážitku. Nikdy, pokud jde o lokální vychytávku, nelitujte částečného seběhnutí z trasy.

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
Buď je otevírání vína a jeho pití obřadem, blažeností anebo není ničím.
Miroslav Horníček
Top
English