VYHLEDEJTE A HODNOŤTE

Pavel Maurer píše

 
Reflex: Vězeňské blues
2009-04-21, Text: Pavel Maurer, Foto: Jiří Skupien

Bohoušek Kulínský věděl, jak chutná suši, sake a sašimi, v době, kdy my ostatní spolužáci z gymplu Voděradská jsme znali pouze mizernou rajskou z hospody Na růžku a stoprocentní blafy ze školní jídelny. Když jsme se s ním minulý týden loučili těsně před jeho nástupem trestu – byla to taková zvláštní směsice lidí, herců, kamarádů, zpívalo se na ulici, ale na úrovni vokálních seskupení typu Manhattan Transfer, protože dorazily profesionální školené hlasy, přišly také bývalé žačky, sboristky, které na něj evidentně nezanevřely, pilo se na zdraví, na svobodu a blbost a na kdeco. Stáli jsem před jeho oblíbeným baříkem, bylo nám smutno i veselo, a protože shodou okolností je to jen pár ulic od místa, kde má kancelář bývalý pan prezident, najednou se kolem nás přehnal těmi křivolakými uličkami minikonvoj několika policejních aut a dva cadillaky s tmavými skly a dva off-roady, z nichž vykukovaly drsně řezané obličeje amerických bodyguardů. Skvělý kvintet zpíval dál, Bohouš v darované vězeňské čepičce č. 383 mával spolu s námi do neproniknutelných oken dlouhých limuzín, které stěží vybraly zatáčku do uzounké ulice V jirchářích. Snad tam seděla Hillary, snad Barack. Kdo ví? 'Poslední večeře' před nástupem trestu Minisoubor ve zpěvu neustal a náš veselý hlouček balancující na hraně chodníku, myslím, zrovna zpíval budoucímu vězni „Všichni už jsou v Mexiku, tak já už tam taky jdu, maj’ tam prý dobrou muziku, jó v Mexiku ...“. A já jsem v rámci toho zvláštního teplého večera, po němž následoval historický protijaderný projev muže (B. H. O.), co mluví k davu krásně, svěže a na rovinu, a ne těmi diplomatickými nic neříkajícími bezpohlavními řečičkami, a já stejně nemohl odtrhnout své myšlenky od toho, co v tom kriminále bude Bohouš jíst a pít, protože jídlo mne prostě nejvíc zajímá. Tak mně probíhalo hlavou, jak jsme spolu seděli asi tři roky v lavici a předháněli se nejen, kdo sbalí hezčí holku, ale taky kdo má chutnější svačinu od maminky. Bohouš mi jedno léto přivezl z Japonska, kam Bambini každoročně pravidelně jezdily, čtrnáctistupňové pivo Sapporo a ukázal, jak vypadají dřevěné hůlky místo příboru, ale nikdy jsme je tenkrát už neměli příležitost použít. Když jsme se o svaťáku před maturitou rozhodli, že se budeme učit v Jevanech v lese na dece, nejdůležitější starostí bylo jídlo, kafe, tvrdé spartičky a pak až nějaké knížky. Teď na chodníku jsem se ovšem defi nitivně rozhodl, že zjistím, jak probíhá zásobování ve věznicích, protože moje trapná filmová představa se pohybuje kolem vody, chleba, zkyslé čočky a plechových misek. Zatímco realita zásobovacích firem je, že získat zakázku od armády, škol či věznic je největší terno! Proč asi? Že je to jistý kšeft, nebo že si většinou nemá kdo stěžovat na kvalitu? Řekl bych, že Bohouš, byť se tím nikdy moc nechlubil, dobrému jídlu jistě rozumí, okusil ledacos a na rozlučkovém večírku slíbil, že mi napíše, jak to bude s muklovskou vyvařovnou. Nedělám si iluze, když už někdo jde do báně, střídmost musí nastat ve všem, stravování nevyjímaje. Nějaký čas se tedy budu muset bez jeho pravidelného hodnocení restaurací obejít. Doufám, že ne nadlouho.

Komentář můžete vkládat, pokud jste oveřený hodnotitel.

Komentáře
Momentálně nejsou k dispozici žádné příspěvky
 



 
Copak jestli je to zdravý, na to lidi kašlou, lidi mají rádi, když je to hlavně dobrý, pak řešej až, jestli je to zdravý…
Zdeněk Pohlreich
Top
English